srpen 2026
Pasování předškoláků na školáky je krásná tradice. Děti dostanou šerpu, knížku nebo drobný dárek, někdy projdou slavobránou, paní učitelka o každém něco řekne a dítě je slavnostně pasováno na školáka.
Má to ale jeden háček. Dítě se často druhý den vrátí zpátky do školky. A z pohledu přechodového rituálu je to vlastně zvláštní situace. Řekli jsme dítěti: Teď už jsi školák. Symbolicky jsme ho oddělili od jeho předchozí role, nechali ho projít slavnostním okamžikem – a potom ho ráno přivedli zpátky do stejné šatny, stejné třídy a ke stejnému režimu. Přechod se otevřel, ale nemohl se dokončit.
Co při běžném pasování často chybí. Přechodový rituál má tři základní fáze: odloučení, období mezi a začlenění do nového. Při pasování předškoláků se první část často podaří vytvořit docela přirozeně. Dítě se loučí se svou rolí předškoláka, projde symbolickým aktem, dostane nové označení a zažije chvíli, kdy se něco mění. Jenže potom přichází problém. Dítě ještě nemůže být skutečně přijato mezi školáky, protože do školy zatím nenastupuje. A pokud po pasování další dva nebo tři týdny dál chodí do školky a funguje úplně stejně jako předtím, vzniká určitý nesoulad: „Už jsem byl pasován na školáka. Ale pořád jsem vlastně tady.“
To neznamená, že bychom měli pasování předškoláků rušit. Naopak. Jen bychom mohli začít trochu jinak přemýšlet o tom, co jím vlastně uzavíráme a kdy má přijít skutečný konec.
Nejdřív je potřeba opravdu ukončit školku. Pro dítě není konec školky jen přípravou na školu. Končí tím jedna velká životní etapa. Často je to jeho první skutečné společenství mimo rodinu, do kterého několik let patřilo. Má tam své místo, kamarády, dospělé, kteří ho znají, svoje rituály, pravidla, oblíbená místa i každodenní jistoty. A to všechno si zaslouží skutečné rozloučení.
Proto bych ve školkách oddělila rozloučení se školkou od budoucího přijetí do role školáka. Můžeme dítěti připomenout jeho cestu školkou. Co se naučilo, jak vyrostlo, co do skupiny přineslo. Může se rozloučit s místem, učitelkami i mladšími dětmi. Něco symbolicky odevzdat a něco si naopak odnést. A především potřebuje zaznít: Tvoje místo tady bylo důležité. Tahle část tvého života teď končí. A ty můžeš jít dál.
Ideální je, pokud takové rozloučení proběhne opravdu co nejblíže poslednímu dni, kdy dítě do školky dochází. Když něco rituálně uzavíráme, mělo by tomu pokud možno odpovídat i to, co následuje.
Léto je přirozeným obdobím „mezi“. A potom přichází zvláštní období. Dítě už není školkáček. Ale ještě není školák. Jsou prázdniny. Právě léto před první třídou můžeme vnímat jako přirozenou liminální fázi – období mezi dvěma rolemi. Nemusíme ho rychle zaplnit přípravou na školu. Můžeme dítěti dovolit, aby v tomhle „mezi“ nějakou dobu jednoduše bylo. Aby se těšilo, možná se trochu bálo, vybíralo aktovku, ptalo se, jaké to ve škole bude, a postupně si vytvářelo představu o tom, co přichází. I to je součást přechodu.
Je to čas, kdy už jsme něco opustili, ale nové ještě nezačalo. A právě tahle fáze má v přechodových rituálech svoje důležité místo.
A poslední část mohou vytvořit rodiče. Skutečné začlenění přichází až ve chvíli, kdy dítě do nové role opravdu vstoupí. A tady mají velkou příležitost rodiče. Nemusíme čekat, jestli škola nějaký přechodový rituál vytvoří. Začleňovací fázi můžeme udělat doma.
Může být velmi jednoduchá. Večer před prvním školním dnem můžeme dítěti předat něco, co bude symbolizovat jeho novou etapu. Můžeme mu napsat krátký dopis, ráno vytvořit jinou atmosféru než při běžném odchodu z domu nebo po prvním školním dni společně něco malého oslavit. A hlavně můžeme novou roli dítěte přenést i do skutečného života. Pokud říkáme „už jsi školák“, mělo by to pro dítě také něco znamenat.
Můžeme mu proto společně s novou rolí předat jednu novou kompetenci a jednu novou odpovědnost. Kompetence znamená něco, co od této chvíle může dělat samo a co jsme mu dříve ještě nesvěřovali. Podle věku, zralosti dítěte a podmínek konkrétní rodiny to může být třeba větší možnost rozhodovat o části svého času, mít vlastní klíč, ujít bezpečný kousek cesty samo nebo získat jiné malé privilegium, které pro něj skutečně něco znamená. A vedle toho přichází nová odpovědnost. Něco, o co se od této chvíle stará právě ono. Může si například samo připravovat aktovku na další den, převzít péči o některou svou věc nebo dostat drobnou pravidelnou odpovědnost v domácnosti.
Důležité je, aby sdělení neznělo: „Teď už jsi velký, tak máš další povinnosti.“ To by celý význam snadno obrátilo. Mnohem důležitější je zkušenost, že s růstem přichází zároveň větší svoboda i větší odpovědnost. Dítě získává něco, co předtím nemohlo. A současně mu říkáme: Věříme ti natolik, že ti můžeme něco nového svěřit. A právě to může být velmi důležitá součást nové identity školáka.
Nestačí říct „už jsi školák“. Přechodový rituál není o tom vytvořit dítěti co největší oslavu. Jde o to pomoci mu pochopit změnu, kterou právě prochází. Školka může dobře uzavřít to, co končí. Může dítě vidět, ocenit jeho místo ve skupině a skutečně se s ním rozloučit. Léto může být přirozeným obdobím mezi – časem, kdy už dítě není školkáčkem, ale ještě nemusí být školákem. A na začátku září může přijít skutečné přijetí do nové role. Ve škole, ale také doma. Právě rodina může dítěti pomoci novou etapu ukotvit tím, že ji nejen oslaví, ale také jí dá reálný obsah – novou kompetenci, novou odpovědnost a důvěru, která s nimi přichází.
Protože nestačí dítěti jen říct: „Teď už jsi školák.“ Mnohem silnější je, když může skutečně zažít: Něco jsem opustil. Něco nového začíná. A moje místo ve světě se zase o kousek změnilo.