Osmnáct let: přechodový rituál do dospělosti

Osmnácté narozeniny jsou zvláštní okamžik. Z pohledu zákona se člověk ze dne na den stává dospělým. Může volit, podepisovat smlouvy, rozhodovat sám za sebe a přebírá plnou odpovědnost za svá rozhodnutí. Uvnitř se ale samozřejmě nic nepřepne úderem půlnoci.

Právě takové okamžiky jsou přirozeným místem pro přechodový rituál. Ne proto, abychom předstírali, že od této chvíle je všechno jinak, ale abychom změnu, která už nějakou dobu probíhá, na chvíli zastavili, pojmenovali a dali jí význam.

Když Vítek slavil osmnácté narozeniny, byl prvním z dětí v naší rodině, který dosáhl dospělosti. Chtěli jsme proto jeho narozeniny nejen oslavit, ale také vědomě zachytit okamžik, kdy symbolicky opouští svět dětí a vstupuje mezi dospělé. A zároveň jsme chtěli založit rodinnou tradici, kterou budeme postupně připravovat i pro další děti.

Rituál není totéž co přechodový rituál. V běžném životě používáme slovo rituál pro nejrůznější opakující se činnosti. Můžeme mít svůj ranní rituál, večerní rituál s dětmi nebo třeba způsob, jakým každý rok slavíme Vánoce. Přechodový rituál má jinou úlohu. Provází člověka změnou jeho postavení nebo životní etapy. Klasicky v něm můžeme rozlišit tři části: odloučení od toho, co bylo, období mezi starým a novým a následné přijetí do nové role. Člověk tedy symbolicky něco opouští, chvíli stojí mezi dvěma světy a nakonec je přijat do toho nového. Právě tuto strukturu jsme chtěli zachovat i u Vítkova vstupu do dospělosti.

Dva kruhy: svět dětí a svět dospělých. Samotná narozeninová oslava probíhala v restauraci, ale pro rituál jsme si vytvořili samostatný prostor stranou. Na zem jsme položili dva kulaté koberce. Kolem jednoho se shromáždily děti, kolem druhého dospělí. Mezi nimi stál Vítek. Už samotné uspořádání prostoru vyjadřovalo to, co se právě dělo. Na jedné straně svět, ke kterému dosud patřil. Na druhé svět, do kterého vstupoval. A on chvíli stál mezi nimi.

Dopředu jsme všem dali jednoduchý úkol. Děti měly přinést předmět, který pro ně nějakým způsobem symbolizuje dětství. Dospělí naopak přinesli předmět, který pro ně představuje dospělost. Nešlo přitom o to najít nějakou „správnou“ odpověď. Právě naopak. Každý mohl přinést něco jiného a prostřednictvím svého předmětu říct, co pro něj dětství nebo dospělost znamená.

Odloučení od dětství. Jako první přišly na řadu děti. Postupně vstupovaly do kruhu, pokládaly své předměty na koberec a vysvětlovaly, proč si vybraly právě je. Každé dítě potom uvázalo Vítkovi kolem ruky šňůrku. Postupně tak vzniklo fyzické spojení mezi ním a dětským kruhem. A potom přišel okamžik odloučení. Šňůrky se přestřihly. Bylo to jednoduché gesto, ale právě takové symbolické jednání dokáže vyjádřit něco, co se slovy popisuje obtížně: něco končí a už není možné se vrátit úplně na stejné místo, na kterém jsme stáli předtím.

Chvíli nebýt ani tam, ani tam. Po oddělení od dětského kruhu jsme Vítka nepřivedli rovnou mezi dospělé. Zůstal chvíli mezi oběma skupinami. Tohle je důležitá část přechodového rituálu – liminální fáze neboli období „na prahu“. Člověk už symbolicky opustil svou předchozí roli, ale ještě nebyl přijat do té nové. Právě v tomto meziprostoru jsme Vítkovi pustili písničky spojené s jeho dětstvím. Celým rituálem nás zároveň provázel zvuk bubnu. Nebyl potřeba dlouhý výklad. Důležitější bylo na chvíli skutečně zůstat v tom zvláštním prostoru mezi tím, co končí, a tím, co začíná.

Přijetí mezi dospělé. Potom přišel na řadu druhý kruh. Dospělí postupně přinášeli své symboly dospělosti, pokládali je na koberec a vysvětlovali, co pro ně dospělost znamená. Každý tím vlastně předával kousek své vlastní zkušenosti: co dospělost přináší, co od člověka vyžaduje, ale také co mu umožňuje. Vítek byl tentokrát prostřednictvím šňůrek spojován s dospělými. Vzniklo tak nové propojení. Ne už s kruhem, který opouští, ale s lidmi, mezi které je přijímán. Z provázků nakonec vznikl náramek, který mu zůstal jako připomínka tohoto okamžiku.

Na závěr k Vítkovi promluvili jeho rodiče. Jejich slova byla možná jednou z nejdůležitějších částí celého rituálu. Protože vstoupit do dospělosti neznamená jen slyšet: „Teď už jsi velký.“ Znamená také zažít, že lidé, kteří mě znají od dětství, vidí, kým se stávám, a uznávají moje nové místo mezi nimi.

Proč podobné okamžiky vůbec vytvářet? Naše kultura má řadu přechodů velmi přesně administrativně vymezených. V osmnácti dostaneme nová práva a povinnosti. Dokončíme školu, dostaneme vysvědčení nebo diplom. Odstěhujeme se. Staneme se rodiči. Samotná změna statusu ale ještě neznamená, že jsme změnu také vnitřně prožili a začlenili do svého života. Přechodový rituál změnu nevytváří. Osmnáctiletý člověk se nestane dospělým díky jednomu večeru, přestřiženému provázku ani několika symbolickým předmětům. Rituál ale může pomoci změnu zviditelnit. Může říct: Vidíme, že něco končí. Vidíme, že se něco mění. Vidíme tebe. A vnímáme, že od této chvíle stojíš ve svém životě trochu jinak než dřív. A právě v tom vidíme jejich největší smysl.

Přechodové rituály nemusí být velké ani komplikované. Mohou provázet nástup do školy, přechod na druhý stupeň, vstup do dospívání, osmnácté narozeniny, odchod z domova i mnoho dalších životních změn. Důležitější než množství rekvizit je jejich význam a to, zda rituál skutečně odpovídá člověku, kterého má provázet. Pokud byste chtěli vytvořit přechodový rituál na míru pro své dítě, rodinu nebo pro sebe, můžete se nám ozvat. Můžeme jej společně navrhnout tak, aby vycházel z konkrétní životní změny, vašeho příběhu i lidí, kteří mají být jeho součástí.